Genealogické a heraldické listy 2/2011

Sbírka pečetidel rodu Lažanských v Manětíně

1. část, Bucellini von Reichenberg

Západočeské město Manětín, ležící 40 km severozápadně od Plzně, je mezi veřejností známo hlavně jako architektonický a umělecký skvost českého baroka, jenž je od roku 2001 zapsán na seznam národních kulturních památek (pozn. 1). Jen malá část návštěvníků, kteří procházejí sály zdejšího zámku nebo obdivují sochařskou výzdobu města, si ovšem uvědomuje významný historický odkaz původních majitelů z rodu stříbrných loukotí pro dějiny naší země.

Lažanští z Bukowé jsou původně vladycká rodina z Horažďovicka, jež se z dějin vynořuje v polovině 14. století. Svého největšího rozkvětu však dosáhla po Bílé hoře, kdy můžeme sledovat významný společenský vzestup rodu na poli kultním i politickém (pozn. 2). Hlavní rodové sídlo v Manětíně se tak z historicky jasných souvislostí stalo postupem času skladištěm nejrůznějších rodinných památek, které mají z dnešního hlediska mimořádný historický význam. Původní celek byl však stejně jako drtivá většina reprezentativních sídel šlechty rozprášen ve víru poválečných konfiskací (pozn. 3) a do dnešních dnů se ve sbírkách zámku dochoval jen nepatrný zlomek, jehož fragmenty se dnes nacházejí na řadě míst.

Jedním z nich je také nedaleký Městský úřad Manětín, kam se díky péči tehdejšího městského kronikáře Jindřicha Nacházela podařilo během vyklízení zámku uschovat sbírku pečetidel ukrytých v městském trezoru bez bližšího určení až do dnešních dnů. V rámci autorova disertačního výzkumu (pozn. 4) jsou proto postupně zpracovávána a s výsledky mnohdy mravenčí práce se mohou čtenáři postupně seznámit na stránkách Genealogických a heraldických listů.

Ve sbírkách městského úřadu se v současnosti nachází celkem čtyřicet pečetidel a razítek, jež můžeme rozčlenit do tří hlavních kategorií. První jsou typáře městské a cechovní, které v počtu čtyř tvoří nejmenší soubor a do sbírek zámku je s určitostí počítat nemůžeme. Následující představuje jedenáct kusů úředních pečetidel a razítek velkostatku Manětín včetně rozdílných proveniencí. Nejpočetnější a z genealogicko-heraldického hlediska nejzajímavější je však poslední skupina typářů osobních, která v počtu dvaceti pěti kusů reprezentuje mimořádně dochovaný a sfragisticky nesmírně cenný materiál z rozmezí 17. až 20. století. Práce se proto i v dalších pokračováních bude zabývat poslední skupinou, až na dvě výjimky z druhé, úřednické skupiny.

Každé pečetidlo bude podrobně popsáno s uvedením svojí provenience. Nebude chybět blason. Dovolil-li to dostatek materiálů, je u každého hesla na představen také obrazový materiál a medailon rodu, z něhož majitel pocházel. Vzhledem k vyhasnutí některých rodů před více než dvěma sty lety a jejich mimočeskému působení, byla řada informací čerpána ze starých tisků, většinou z 18. století (viz seznam literatury). Tyto údaje se často navzájem kopírují. Proto bylo ve většině případů upuštěno od přímých odkazů v podobě poznámek pod čarou. Autor se proto předem omlouvá za možné nedostatky své práce a bude velmi vděčný za případná doplnění nebo opravy ze strany kolegů.

Pečetidlo I. – Bucellini von Reichenberg

Největší a nejhonosnější pečetidlo ze souboru s původním dřevěným pouzdrem (víčko se nedochovalo), jehož majitelem byl dle pečetní legendy Julius Fridrich hr. Bucellini, sv. p. von Reichenberg († 1712).

Popis erbu

Zlato–červeně čtvrcený štít se zlato–modře čtvrceným středním štítkem. V něm černé kosmé břevno s třemi zlatými růžemi za sebou, ve 2. a 3. poli zlatý korunovaný lev se stříbrnou zbrojí držící pravou tlapou stříbrný meč se zlatou záštitou a jílcem. V 1. a 4. poli štítu černá korunovaná přivrácená orlice s červenou zbrojí, ve 2. a 3. poli tři stříbrné palisádové kůly. Na štítě tři korunované turnajové přilby, zprava doleva: 1. s černo–zlatými přikryvadly, klenot: černá korunovaná, doleva hledící orlice s červenou zbrojí; 2. s modro–zlatými přikryvadly, klenot: vyskakující zlatý korunovaný lev se stříbrnou zbrojí držící v pravé tlapě stříbrný meč se zlatou záštitou a jílcem; 3. s červeno–stříbrnými přikryvadly, klenot: tři stříbrné palisádové kůly (pozn. 5).

Provenience

Typář se do sbírek dostal společně s dalšími z okruhu hrabat Kolowrat–Krakowských, o kterých bude řeč příště. Je jisté, že se ocitl v Manětíně jako významná rodinná památka skrze Walpurgu hr. Kolowrat–Krakowskou († 1799), jež se roku 1768 provdala v Praze za Prokopa I. hr. Lažanského z Bukowé († 1804), majitele panství Manětín, Rabštejn nad Střelou a Chýše. Walpurga byla prapravnučkou Julia Friedricha Bucelliniho po přeslici. Dcera hr. Bucelliniho Marie Rosina († 1695), provdaná Welz–Eberstein, měla z manželství dceru Esteru Annu Reginu († 1784), provdanou za Heřmana Karla hr. Ogilvy († 1751). Jejich dcera Marie Margareta Anna hr. Ogilvy († 1810), choť Prokopa Jana Františka hr. Kolowrat–Krakowského († 1774) pak předala své dceři Walpurze do Manětína toto zajímavé rodinné dědictví.

Julius Friedrich Bucellini a jeho rod

Rod odvozující svůj původ od francouzského hradu Richemont (německy Reichenberg) nedaleko lotrinského hlavního města Metz, který se v průběhu 15. a 16. století dostal do Goričska a Kraňska a v 17. století do Rakouska.

Dle legendy sahají kořeny rodu až do závěru 5. století, kdy francouzský král Chlodvík z rodu Merovejců odměnil věrnost rodu hradem Melun na Seině a vévodskou hodností (pozn. 6). Konkrétní zmínky však pochází až z let 1339 a 1347, kdy se připomíná Johan Bucellini ve válkách o Milán, který za své zásluhy obdržel od vévody Viscontiho panství Gruno poblíž Bergama. Syny jeho vnuka Marcuse byly založeny dvě rodové linie označované Gruno, později zvané Sava, podle statku v Kraňsku a Brescia, označovaná Görz (Goričská). Tato linie ale vyhasla roku 1669 Johanem, rektorem jezuitské koleje u sv. Anny ve Vídni (pozn. 7).

Zakladatelem linie Gruno se stal Thomas Bucellini, plukovník v armádě císaře Maxmiliána I., který po tzv. benátských válkách přesídlil do Kraňska. Se svou ženou Eufémií von Lanthieri měl syna Bernarda, jenž v roce 1538 získal panství Sava v Kraňsku (ca 30 km východně od Lublaně). Jeho vnukem Juliem Bucellinim zu Sava pak začíná intenzivní společenský vzestup rodiny.

Roku 1596 byl skutečným tajným radou arcivévody Karla Habsburského ve Štýrsku a téhož roku se oženil s Justýnou sv. p. von Weidhaag. Jeho tři synové: Horatius, Paul a Johan Andrea pak rozšířili roku 1647 své jméno a erb o nacionále své zesnulé matky (pozn. 8). Pokračovatelem linie byl Horatius († 1664), jenž dosáhl značného postavení u císařského dvora. Byl nejprve dvorním radou v horním Rakousku. Roku 1636 dosáhl povýšení na rytíře a dokonce přijetí do štýrského panského stavu. O osmnáct let později byl pak se svým bratrancem Octavianem z Goričské linie povýšen do stavu svobodných pánů s přídomkem „von Reichenberg“. Se svou chotí Juliánou von Terzy († 1667) měl 16 dětí, z nichž se 5 dožilo dospělosti. Od manžela své dcery Anny Kateřiny, provdané za Johana Georga Wertemanna sv. p. von Wertema, získal panství s hradem Osterburg v Dolním Rakousku. Po své smrti byl pochován v nově vybudované rodové hrobce v kostele sv. Michaela u brány vídeňského Hofburgu, kde nalezli místo svého posledního odpočinku i další příslušníci rodu Bucellini (pozn. 9).

Pokračovateli rodu se staly dva Horatiovi synové Julius Friedrich († 1712) a Johan Andreas (pozn. 10), z nichž prvorozeným Julius Friedrich Bucellini sv. p. von Reichenberg zu Weidhaag und Sava, představuje společenský vrchol rodiny. Začínal u dvora jako dvorní rada truchses. Roku 1678 se stal císařským dvorním a tajným radou dvorské kanceláře. O čtyři roky později pak dvorským vicekancléřem. Roku 1683 byl povýšen Leopoldem I. do říšského hraběcího stavu s rakouským inkolát a palatinátem. Po hraběti Strattmannovi převzal roku 1694 úřad rakouského dvorského kancléře a státního konferenčního ministra a tento post vykonával až do své abdikace v roce 1706. Po svém otci Horatiovi zdědil panství Osterburg, které však po smrti matky prodal. Roku 1670 koupil panství Karnabrunn u Vídně a zdejší zámek nechal přestavit v barokním duchu. Od roku 1670 byl ženatý s Annou Margaretou sv. p. von Stotzingen († 1717), která mu porodila celkem 7 dětí. Jediný syn Friedrich Paul Konrád ale zemřel v mládí. Dospělosti se dožila pouze dcera Juliána Františka († 1706), provdaná za Johana Kašpara hr. Cobenzl von Prossegg († 1742) a Marie Rosina, († 1695) provdaná za Františka Rajmunda hr. Welz–Eberstein († 1732). Sám Julius Friedrich tedy přežil všechny své potomky a roku 1712 byl pohřben po boku svého otce a matky do rodinné hrobky v kostele sv. Michala ve Vídni (pozn. 11).

Poznámky:

1. Více např.: MATUŠKOVÁ, Martina. Manětín. Plzeň, 2006.
2. Více např.: MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha, 1999, s. 153–156.
3. Zámek byl zestátněn na základě tzv. Benešových dekretů v roce 1945. Jeho inventář byl pak v letech 1949–1950 rozdělen mezi tzv. svozová místa nebo předán k prodeji podniku Antikva.
4. Autor je doktorandem Ústavu pro dějiny umění FF UK, kde zpracovává disertační práci na téma Rod Lažanských ve vztahu k uměleckému prostředí českých zemí.
5. Autor děkuje za připomínky panu Stanislavu Kasíkovi. Více k popisu erbu také: HOHENECK 1726, s. 19, nebo KIRNBAUER 1909, s. 42.
6. MORÉRI, Louis. Le grand dictionaire historique, ou le melânge curieux de l’histoire sacrée et profane. Tome Second. Lettres B–Cheg. Amsterdam, 1740, s. 500.
7. WISSGRILL, Johan Karl. Schauplatz des landsässigen Nieder-Österreichischen Adels. Ersten Band. Wien, 1794, s. 410. Dále jen WISSGRILL 1794.
8. Österreichisches Staatsarchiv. Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsarchiv, Reichsadelsakten, Allgemeine Reihe, 51. Bubaeus–Bülow. Signatura: AT-OeStA/AVA Adel RAA 51.6. Součástí spisu je např. i polepšení erbu z roku 1561, potvrzení z roku 1646 a udělení palatinátu pro Horatia a jeho syna.
9. RAINER, Alexandra. Die Michaeler Gruft in Wien. Retten, was zu retten ist. Wien 2005, s. 110.
10. Tato linie vymřela roku 1780. Více viz.: WISSGRILL 1794, s. 409.
11. Pfarre St. Michael, Wien. Toten Buch 1707–1721, fol. 482.

Prameny a literatura:

1. BIEDERMANN, Johann Gottfried. Genealogie den hohen Grafen Hauser im Franckeschen Kreise. Kreuzen, 1745.
2. HASSEL, J. S.; GRUBER, J. G. Allgemeine Enciklopädie der Wissenschaften und Künste. Zweite Sektion, H – N. Leipzig, 1829.
3. HOHENECK, Johann Georg Adam Freiherr von. Genealogische und historische Beschreibung. Passau, 1726.
4. KIRNBAUER von ERZSTÄTT, Johann Evangelist. Niederösterreichischer Adel. 1. Abteilung, A–R. Nürnberg 1909
5. Le Nouveau Dictionnaire Universel, pour l’inteligence des Affaires d’etat, des nouvelles publiques. III. Partie, M–R. Paris, 1690.
6. MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha, 1999.
7. MATUŠKOVÁ, Martina. Manětín. Plzeň, 2006.
8. MORÉRI, Louis. Le grand dictionaire historique, ou le melânge curieux de l’histoire sacrée et profane. Tome Second. Lettres B–Cheg. Amsterdam, 1740.
9. Národní archiv v Praze: Sbírka genealogická Dobřenského, Sbírka genealogicko-heraldická Wunschwitzova.
10. Österreichisches Staatsarchiv: Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsarchiv
11. RAINER, Alexandra. Die Michaeler Gruft in Wien. Retten, was zu retten ist. Wien 2005.
12. SCHMUTZ, Carl. Historisch Topographisches Lexikon von Steiermark. Erster Teil. Grats, 1822.
13. SCHÖNFELD, Ignaz Ritter von. Adels–Schematismus des Österreichischen Kaiserstaates. Wien, 1824.
14. WISSGRILL, Johan Karl. Schauplatz des landsässigen Nieder-Österreichischen Adels. Ersten Band. Wien, 1794.

Original Essay in PDF: ŠTĚPÁNEK, Jan. Sbírka pečetidel rodu Lažanských v Manětíně. 1. část, Bucellini von Reichenberg. In Genealogické a heraldické listy 2/2011. Praha, 2011, s. 13–17.

Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno jakékoliv další užití nebo distribuce publikovaného materiálu. / All rights reserved. Without previous written permission of the autor is prohibited any use or distribution of published material.