Jako Fénix z popela: rozhovor s Irenou Bukačovou

Do seznamu národních kulturních památek přibylo koncem ledna 19 poutních míst. Nechyběla mezi nimi kdysi slavná Mariánská Týnice u Kralovic, která byla ještě koncem minulého století v troskách. O pohnutých dějinách objektu
i jeho obnově jsme si povídali s ředitelkou tamního muzea a galerie Irenou Bukačovou.

Před tím, kdo dnes přijíždí do Mariánské Týnice, se zvedá majestátní silueta sídla Muzea a galerie severního Plzeňska. Nebylo tomu tak vždy. Jaká je historie areálu?
Zdejší historii začal psát nedaleký klášter v Plasích ve 13. století. Řád cisterciáků vtiskl zdejší krajině trvalý charakter. Středověké grangie se přeměnily v hospodářské dvory a kaple a z jedné z nich, zasvěcené Panně Marii, vznikl malý kostelík. V roce 1699 vyrostlo po jeho boku proboštství, v jehož těsném sousedství byl v období vrcholného baroka budován poutní areál se dvěma ambity a kostelem Zvěstování Panně Marii. Zrušení kláštera ale zabránilo dokončení projektu Jana Blažeje Santiniho a k úplné dostavbě východního ambitu nedošlo. Po sekularizaci se hledalo pro objekt nové využití. V letech 1785–1826 byl ve správě Náboženského fondu, který o nemovitosti pečoval jen v nejnutnější míře. Horší situace nastala poté, kdy se panství Plasy stalo majetkem Metternichů. Byli zde ubytováni úředníci a nájemci, kteří bezohledně využívali prostory jako chlévy, stáje či seníky. Zejména kostel se stal zdrojem levného stavebního materiálu. Klasické bestia triumphans. V lednu 1920 se propadla centrální kupole, nenávratně zanikly fresky, zřítily se balustrády a byly poškozeny klenby západního ambitu. Příroda chátrající stavbu pomalu pokrývala křovinami.

V jakých etapách obnova probíhala, kdo se o ni zasloužil a kým byla financována?
V první řadě je třeba ocenit architekta Hanuše Zápala. Jeho iniciativou vznikla Jednota pro záchranu Mariánské Týnice, která od 20. let 20. století vytvořila předpoklady pro zahájení stavebních prací. Až do roku 1955, kdy byla jako polocírkevní organizace nucena vyhlásit likvidaci, vyvzdorovali její představitelé první etapu prací podpořenou sbírkami věřících, dary a subvencemi. Aktivity Jednoty následně převzal vlastivědný kroužek z Kralovic v čele s Josefem Vorlem, prvním ředitelem muzea. Památková péče se střetávala s amatérským nadšením milovníků historie. Objektu to však pomohlo přežít. Teprve po roce 1989 byly vytvořeny stabilní podmínky pro postupnou rehabilitaci. Hlavní zásluhu měl Mojmír Horyna a jeho hluboké poznání díla architekta Jana Blažeje Santiniho. Důležité bylo i otevření Programu záchrany architektonického dědictví, z něhož se čerpaly finance doplňované prostředky vlastníků – okresu Plzeň-sever a od roku 2002 Plzeňského kraje. Od roku 1993 byly patrny první viditelné výsledky – změnilo se panorama krajiny, do níž se proboštství vrátilo věžemi a kupolí chrámu. Generálním projektantem obnovy byl Jindřich Rineš, který s Mojmírem Horynou dokázal prosadit směr památkového přístupu přesahujícího dobové konvence. Na jejich práci navázal i návrh dostavby východního ambitu, který vypracoval architekt Jan Soukup. Akce financovaná z Integrovaného regionálního operačního programu bude dokončena v roce 2020.

Proč jste se rozhodli k dostavbě ambitu? Předpokládám, že musela vzbudit rozruch.
Myšlenka dokončení původního záměru není nového data. I když uplynuly téměř tři generace od položení základního kamene v roce 1711 do zrušení v roce 1785, počítali cisterciáci stále s dostavbou až do konce existence kláštera. Původní intence se stále vracela. Stavebněhistorický průzkum z roku 1988 naznačil legitimnost obnovy všech destruovaných částí areálu. Z postupu prací vyplynulo, že završení procesu znamená opravit dvě kaple na východní straně kostela a dokončit uzavření celého areálu. Studie ukázaly, že jediným legitimním krokem je naplnit původní záměr osmi kaplí propojených arkádami. Otázka, která před námi stála, byla spíše filozofická než památkářská, odpověď byla individuální, a nikoli obecná.

Nakonec jste byli úspěšní. V jaké fázi je projekt v tuto chvíli? Mohou se návštěvníci těšit na něco moderního, nebo budete respektovat původní barokní plány?
Po náročné památkové diskuzi byl záměr dokončení stavby schválen Národním památkovým ústavem, a to především díky historikům a teoretikům architektury, kteří pochopili zcela jedinečnou příležitost naplnění ideální architektonické vize. Až překvapivě jednoduchá koncepce zrcadlového projektu vyvrátila všechny pochybnosti. Stačí jen kopírovat stojící západní ambit. Moderního se zde nic uplatňovat nebude, materiálem bude jako dřív kámen, cihly, pravda nikoliv ručně pálené, z místní cihlářské hlíny. Zděné klenby, stavební technologie s dokonalým řemeslem. Není třeba předvádět nějakou historickou dílnu, nepředstíráme, že je stavba stará, ale trváme na tom, aby splnila nejpřísnější kritéria klasické řemeslné práce.

Východní ambit je poslední velkou stavební akcí nebo máte v plánu i další?
V Mariánské Týnici zůstává stále mnoho otázek, její obnova představuje dlouhodobý proces, a to i v souvislosti s vývojem a proměnami památkové péče. Ta se odvíjela od technické údržby stavby přes požadavky zachování i degradujících stop času až po interpretaci významu architektury pro její okolí, tedy pro její krajinotvornou funkci. Výzvou je právě i širší okolí památky, obnova poutních cest, drobných sakrálních památek a výsadba lipových alejí.

Oprava proboštství neprobíhala pouze po stránce architektonické. V kupoli kostela jsou k vidění nové fresky. Kdo se na nich podílel?
Koncepce výmalby vycházela především z restaurování dochovaných děl a z procesu jejich poznání, ze zkušenosti restaurátorů a z kompromisu prázdné nové klenební plochy a jejího náznakového doplnění podle původní ikonografie. Dali jsme přednost klasické malbě fresco-secco před krátkodobými moderními vizualizacemi, jako jsou projekce a světelné efekty závislé na technice či rozmarech počasí a lidí. Malba na lucerně a na okulu kupole byla navržena podle dochovaných fotografií a prezentována natolik, aby umožnila pochopit zasvěcení chrámu a funkci mariánské a řádové symboliky. Pod dohledem Ludmily Drncové z Národního památkového ústavu se úkolu zhostily Radana a Dagmara Hamsíkovy. Vždy šlo o respekt k jedinečnosti stavby a jejího uměleckého vyznění, bez replik a citací z jiných objektů. Ve stejném duchu byl kladen důraz na obsahovou čitelnost původní ikonografické koncepce oslavy sedmi radostí Panny Marie v západním ambitu. Pro výtvarné řešení byli vybráni kvalitní malíři reprezentující vývoj barokní nástěnné malby. Jejich dílo je považováno za natolik hodnotné, že bylo restaurováno během 20. století několikrát. V duchu tohoto programu bude pojato i řešení východního ambitu. O definitivní formě ale rozhodne otevřená soutěž.

Tím se dostáváme k interiérům objektu a jejich využití. Předpokládám, že od počátku v něm sídlí regionální muzeum. Jaká je jeho historie a které památky schraňujete?
Pro Mariánskou Týnici bylo šťastným krokem zřízení vlastivědného muzea v prostorách proboštství, které bylo otevřeno v roce 1952. Muzejní sbírky vznikaly již koncem 19. století v souvislosti s přípravou zemských výstav. Původní zaměření instituce bylo historické, národopisné a archeologické, v duchu poválečného chápaní národních dějin. Pro tyto účely byly postupně adaptovány další prostory. Dnes jsou sbírky muzea členěny na 12 podsbírek, například etnografickou, historickou nebo uměleckořemeslnou. Součástí je i několik nemovitých kulturních památek, jako je socha dívky od Břetislava Bendy nebo kovaná barokní mříž z původního vybavení kostela. Nejnovějším přírůstkem je plastika sv. Anny Samotřetí od Mistra Týneckého Zvěstování ze 16. století pocházející z kostela Panny Marie v Plané nade Mží.

Vaše expozice získaly čestné uznání v soutěži Gloria musaealis. Jakým způsobem se snažíte vyhovět stále se měnícím trendům?
Muzeum jako paměťová instituce je na jednu stranu velmi konzervativní, na druhou stranu vychází vstříc dobovým požadavkům na vnímání minulého času. Zde jsou namístě obrazová i zvuková média, která umožňují přiblížit dnes tolik akcentovaný příběh předmětů tam, kde přesahuje muzejní vitrínu, či dokonce budovu. Cenu Gloria musaealis získala v roce 2012 naše klasická expozice představující dějiny regionu způsobem vyvolávajícím bezprostřední dojem přítomnosti ve škole, v hospodě, domácnosti či dílně. Samostatná část je věnována barokní architektuře, dějinám místa a významným osobnostem plaského kláštera. Stálou expozici doplňují sezonní výstavy nebo přehlídky, které představují významné i regionální osobnosti umění a kultury. Pro ně se stala Mariánská Týnice žádaným centrem. Poutní místo má také sloužit věřícím, pro něž bylo postaveno. Jejich setkávání při bohoslužbách v kostele Zvěstování Panně Marii tuto tradici potvrzuje.

Dne 31. ledna 2018 schválila vláda na svém zasedání, že Mariánská Týnice se stane národní kulturní památkou. Co to pro vás znamená?
Stát se národní kulturní památkou je významným oceněním. Především to znamená veřejné uznání obětavé práce generací, kterým nebyl osud této přední barokní památky západních Čech lhostejný. Mezi skupinou poutních míst, s nimiž získala uznání, je jediným areálem, který nepatří církvi nebo duchovnímu společenství. I to svědčí o uchování tradice místa, k němuž se za poslední desetiletí připojila bohatá kulturní nabídka regionálního muzea.

 

IRENA BUKAČOVÁ | narodila se v roce 1949 v Praze | vystudovala filozofii, historii a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy | v roce 1973 získala doktorát z dějin italské filozofie | od roku 1990 vede Muzeum a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici | je autorkou několika desítek odborných publikací zabývajících se především dějinami severního Plzeňska | pod jejím vedením byl obnoven poutní areál v Mariánské Týnici, který je od roku 2018 národní kulturní památkou

 

Publikováno v časopise PROPAMÁTKY, č. 01/2018, s. 3–5:
Jako Fénix z popela: rozhovor s Irenou Bukačovou

Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno jakékoliv další užití nebo distribuce publikovaného materiálu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *