V naší zemi nenajdete mnoho odborníků, jejichž stopy lze zaznamenat téměř na každé významné památce. Jedním z nich je sochař, medailér a především restaurátor Jan Bradna. O naše kulturní dědictví pečuje bezmála 50 let.

Po střední výtvarné škole jste na akademii tři roky studoval sochařství a medailérství u Karla Lidického. Proč jste se rozhodl přestoupit na restaurování?
Na konci třetího ročníku přišel do ateliéru profesor Lidický a oznámil nám, že v příštím roce bude při malířské restaurátorské škole otevřena také sochařská a že jeden z nás do ní musí nastoupit. Nikdo nechtěl. Profesor vyzval mě, protože znal můj zájem o historii a památky. Zároveň mi umožnil, abych některá odpoledne docházel dál do jeho školy a tam modeloval.

V té době byl obor restaurování plastik ještě v plenkách. Kde jste nabýval znalosti z chemie?
Byl jsem sám v novém ročníku. Vyučovat měl jeden docent, který ale o restaurování neměl ani potuchy. Začal jsem proto sekáním kopií. Teoretické poznatky jsem získával od Karla Veselého, který byl vedoucím malířské restaurátorské školy. Právě ten rok přešel do Prahy z Bratislavy a přivezl odtamtud materiály o sochařském restaurování. V knihovně Akademie výtvarných umění jsem také četl odborné časopisy. První znalosti z technologie jsem tajně získával v laboratoři Státního ústavu památkové péče. Tuto možnost mi nabídl její vedoucí Jiří Boris Pelikán a sám mě vyučoval. Až později nás učil inženýr Šec z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Takže zpočátku jsem byl student, který si potřebné znalosti musel získávat sám. Bylo to těžké, ale naučilo mě to samostatnosti.

Jednou z vašich prvních realizací byla obnova středověkého domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Muselo jít o skutečnou výzvu.
V roce 1985, kdy jsem byl s Jiřím Novotným vyzván, abychom dům restaurovali, jsem pracoval již 14 let. V roce 1976 jsem byl přijat do restaurátorské komise Českého fondu výtvarných umění. To byla velká čest, ale i škola. Práci jsem bral velmi vážně jako výtvarný umělecký obor a vše jsem stavěl na základech české restaurátorské školy založené Bohumilem Slánským. Duší celého projektu byl Jiří Blažej, který si nás všiml při práci na severním portálu Týnského chrámu. Pracovali jsme nejdříve na čelní fasádě. Zde byly části původní a části nové. Na starých částech byly obrysové fragmenty původní plastické výzdoby, v baroku osekané. Toto osekání jsme rozvedli i na nové části a vše spojili retuší. Dokázali jsme, že restaurování je výtvarná tvůrčí činnost, která může i fragmentární historické dílo dovést opět do úrovně významného uměleckého počinu. Celý projekt byl označen jako přelomový.

Posléze jste pracoval na mnoha dalších významných kulturních památkách. Mohl byste přiblížit alespoň některé zakázky?
Úplně na začátku jsem sekal kopie. Jinak z valné většiny jsem restauroval barokní sochy, jako například v Manětíně. Dále mariánské sloupy, kašny, portály a architekturu. Také sochařskou nebo štukovou výzdobu historických budov. Velkou součástí mé práce jsou transfery. Sám nebo s kolegy jsem stěhoval asi 140 soch, váz a dalších kamenných prvků. Nejzávažnější byl asi převoz sv. Luitgardy od Matyáše Bernarda Brauna z Karlova mostu do Lapidária Národního muzea o váze asi 20 tun. Úplně něco nového bylo například restaurování vnějšího pláště katedrály sv. Petra a Pavla v Brně. Tam jsem vyhrál výběrové řízení jako generální dodavatel. Musel jsem oslovit mnoho kolegů a vše držet po čtyři roky pevně v rukou. Restauroval jsem po mnoho let na Pražském hradě a mnoha dalších místech po celé zemi. Ani je nelze všechna vyjmenovat.

Restaurátor je zároveň výtvarník, jehož umělecký názor se postupem let mění. Když se dnes díváte zpětně na své práce, pojal byste je jinak?
Svoje vykonané práce rád podle možnosti stále sleduji. Pitvám a očima studuji každý detail a hodnotím, zda jsem jej udělal dobře. Většinou jsem spokojen, ale stejně se trápím. Když jsme dělali dům U Kamenného zvonu, pracovali jsme na devíti patrech lešení. Zábradlí bylo zakryté jutou, takže celou fasádu jsme vnímali v devíti pásmech lešení a s odstupem jen na šířku podlážky. Naše dílo jsme si nemohli ověřit pohledem z náměstí. Museli jsme pracovat jen podle citu, znalostí a zkušenosti. Po čase nám telefonovali, že je lešení dole. Ihned jsme na Staroměstské náměstí běželi. Po šoku z prvního pohledu jsme se ale uklidnili a řekli si, že to není zas tak špatné. Záměrem restaurování není udělat památku „jako novou“, ale obnovit ji tak, aby si ponechala stále přesvědčivost stáří a původnosti.

Každý odborník narazí na problém, pro který není precedens, a musí zapojit veškerý důvtip, aby jej vyřešil. S jakými peripetiemi jste se setkal?
Jednou z hlavních vlastností restaurátora musí být pokora. Má být nezištným a poctivým dělníkem své práce. Hledal jsem a dosud hledám práci, která je velmi obtížná hlavně v teoretickém a výtvarném řešení. Každá je jiná, nikde se nedá postupovat podle zaběhnuté rutiny. Je to hlavně zápas sama se sebou. Místa, kde restaurátor většinou pracuje, bývají poznamenaná historickými událostmi. Mají svůj obsah, ducha a vnitřní život. Tuto atmosféru často vnímám. Když jsem popisoval technický stav portálu kostela v Záboří nad Labem, začal jsem podvědomě do textu, co je kde jak olámané, kreslit ukřižovaného Krista. Teprve tam jsem přišel na to, jak bych toto téma měl modelovat. Připisuji to geniu loci daného místa.

Pro kvalitní restaurování a obnovu je důležité poznání díla za pomoci nejrůznějších odborníků. Využíval jste multidisciplinárních týmů?
V současné době se restaurátor nemůže obejít bez specialistů ze širokého spektra oborů. V mých začátcích se tato spolupráce nepožadovala. Já jsem ale viděl její potřebu a začal ji uplatňovat. Nyní je to samozřejmost. Na průzkumech se musí podílet chemický technolog, statik, malíř, petrolog, historik umění, archivář, klimatolog apod. Nedávno mě Ivo Hlobil přizval k průzkumu gotického věžníka ze Staroměstské mostecké věže. Myslel jsem, že představuje blázna. Přizval jsem tedy ke spolupráci psychiatra. Ten mi odpověděl, že to není blázen, ale nejspíše syfilitik, protože má všechny vnější znaky této nemoci. Nebo jsem nechal vyšetřit počítačovým tomografem dvě plastiky z katedrály sv. Petra a Pavla v Brně. Bylo to poprvé, co byla takto zkoumána kamenná díla. Vyšetření pomohlo objevit, že pod nánosy cementových nátěrů jsou nejstarší zachovalé sochy v Brně, asi z roku 1330.

Kromě práce restaurátora se zabýváte i vlastní tvorbou?
Měla být hlavní náplní mé práce. Již od střední školy mě nejvíce zajímal portrét a medaile. Profesor Lidický mě velmi podporoval. Již od druhého ročníku akademie jsem dělal soutěže na mince. Při vší práci jsem vyhrál v roce 1988 celostátní soutěž na pamětní minci k 50. výročí 17. listopadu 1939–1989. Byla dána do prodeje 17. listopadu 1989 v 9 hodin ráno. Dělám také medaile hudebních skladatelů, papežů a dalších známých osob. Nyní mám rozdělanou medaili Josefa Toufara, pamětní medaili k obnově mariánského sloupu v Praze, připravuji medaili papeže Františka a další. Bohužel vidím, že mi to už nejde jako dřív a jsem už ve věku profesora Lidického, kdy říkával: „Už vím, pánové, jak na to, ale potřeboval bych k tomu sílu vašeho mládí.“

Již delší dobu se angažujete v obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Jaký vás k tomuto dílu pojí vztah?
V roce 1988 mě oslovil kamarád, že zakládají Společnost pro obnovu mariánského sloupu v Praze, zda chci být také členem. Samozřejmě, že jsem chtěl. Nezávisle na tom jsem dostal za úkol přemístit a restaurovat dochované sochy z mariánského sloupu. Takto jsem se k tématu dostal a zabývám se jím už 30 let. Třináct let jsem byl i výkonným předsedou Společnosti. V roce 1989 jsem ve svých 46 letech začal na Univerzitě Karlově postgraduální studium teorie památkové péče a restaurování a historii sloupu a návrh jeho obnovy jsem si zvolil za téma závěrečné práce. Nasbíral jsem množství podkladů. Napsal jsem, jak provést rekonstrukci chybějících částí a jak obnovu realizovat. Architektonické části i socha Panny Marie jsou hotové. Odborníci se o projektu vyjadřují pochvalně a jsme připraveni sloup postavit. Vše je placeno ze sbírek od soukromých dárců. Město se na práci nepodílí. Tam, kde selhává lidská vůle, spoléháme na Boží pomoc a přímluvu Panny Marie.

Za svůj život jste restauroval přibližně 750 nejrůznějších uměleckých děl. Ke kterému máte nejbližší vztah?
Nějaký vztah mám ke každé práci. Větší nebo menší. Jsou samozřejmě místa, která mi přirostla nejvíce k srdci. Asi nejvíc je to Manětín, kde jsem 13 let restauroval asi 35 barokních soch a 30 váz. Máme tam i chalupu. V Manětíně jsem prožil od dětství všechny prázdniny a letní pobyty a moji předkové tam pracovali asi 100 let jako kameníci. Cítím tam své kořeny života i víry. Druhé mně nejmilejší místo, Záboří nad Labem, je na opačné straně země. Je zde kostel, do kterého byl druhotně vsazen románský portál s bohatou sochařskou výzdobou. Pracoval jsem na něm čtyři roky. Dva roky jsem jej zachraňoval, aby nespadl, poté restauroval. Dva roky jsem strávil na portálu kláštera Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. V těchto místech, ale i jinde, jsem zanechal kus srdce a života. Ještě ve svých 75 letech restauruji. Ze všeho nejraději se nyní, když už nemohu tak těžce pracovat, zabývám průzkumy v co nejširším rozsahu, dokud mi Pán Bůh dá sílu a zdraví.

 

JAN BRADNA | narodil se v roce 1943 v Praze | vystudoval nejprve sochařství a poté restaurování na Akademii výtvarných umění v Praze, později absolvoval postgraduální kurz památkové péče na Univerzitě Karlově | od roku 1972 působí jako restaurátor se zaměřením na díla v kameni, štuku a sgrafita | pracoval na většině významných kulturních památek v České republice | za téměř 50 let praxe má ve svém portfoliu přibližně 750 nejrůznějších realizací

 

Publikováno v časopise PROPAMÁTKY, č. 03/2018, s. 3–5:
Důležitou vlastností restaurátora musí být pokora: rozhovor s Janem Bradnou

Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno jakékoliv další užití nebo distribuce publikovaného materiálu.