Péče o památky v regionech často leží na bedrech jednotlivců, kteří se odhodlali věnovat svůj život záchraně a popularizaci kulturního dědictví. Jednou z takových osobností je také emeritní ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici.

Mohl byste krátce přiblížit historii jilemnického muzea?
Sahá až do 80. let 19. století, kdy ředitel dívčích škol v Jilemnici Jáchym Metelka (1853–1940) začal sbírat historické předměty z Jilemnicka a ukládat je ve škole. V roce 1891 bylo rozhodnuto o založení městského muzea. První expozice vznikla až o 20 let později v budově dívčí školy. Pro odpor nadřízených orgánů však musela být přemístěna do nové radnice. Tím ale trnitá cesta neskončila. Za první světové války muselo muzeum ustoupit potřebám městské spořitelny. Naštěstí jilemnický děkan poskytl sál na faře, kde mohla být zřízena i malá expozice.

Po skončení války se situace zásadně změnila. Podařilo se uvolnit několik místností v přízemí staré radnice. V roce 1932 se muzeum dočkalo nového otevření, poprvé pod názvem Krkonošské muzeum v Jilemnici.

Za okupace zájem o muzeum rychle stoupal, neboť bylo vnímáno jako jeden z významných zdrojů vlasteneckého uvědomění. V té době sbírka dostala poprvé profesionálního pracovníka – učitele, historika a folkloristu Jaromíra Horáčka (1900–1973). Díky němu muzeum jen kvetlo. Předmětů přibývalo takovou měrou, že prostory přestávaly vyhovovat.

Po válce zájem poklesl a konzervátor Jindřich Ambrož (1878–1955) marně usiloval o přemístění do zámku rodu Harrachů. To se podařilo až rozhodnutím v roce 1953. Posléze padlo další rozhodnutí vybudovat vzorovou expozici okresního vlastivědného muzea. To již stál v čele ústavu Otto Kočí (1929–2018), pozdější pracovník Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Měl nevšední cit pro instalaci a v akviziční činnosti mířil k tomu nejlepšímu, co se dalo získat. V roce 1956 založil Kavánovu galerii. Součástí činnosti začaly být také komorní výstavy.

Nová expozice byla překvapivě málo zatížena ideologickými tlaky doby, ale o to víc zaujala návštěvníky. Po zániku jilemnického okresu se financování zkomplikovalo a Otto Kočí roku 1964 odešel do Prahy. Následovalo období provizorií, výstavní činnost téměř ustala a vývoj instituce ztratil dynamiku.

Jaký byl další vývoj?
Akviziční činnost do té doby probíhala zcela nahodile. Symbolicky se za mé éry první významnou akvizicí stal rozměrný obraz Zima na Hlinecku. Záměr vybudovat lyžařskou expozici sice na papíře existoval, zcela ale chyběl odpovídající sbírkový fond. Město v té době trpělo nedostatkem financí a muzeum bylo nakonec převedeno pod Správu Krkonošského národního parku. Muzejní síť tvořila důležitou část jejího programu a lyžím se začalo blýskat na lepší časy. V Jilemnici jsme ustavili kroužek přátel lyžařské expozice a jeho činnost vydala netušené plody. Tehdy ještě žila řada pamětníků meziválečného lyžařství, výrobců lyží a začala se vynořovat spousta jedinečných materiálů. Vzpomínám, jak jsem někdy dlouho do noci vybaloval nové a nové dary a moje nadšení navzdory všem těžkostem neznalo mezí. Poté jsme připravili scénář a roku 1983 se první lyžařská expozice stala skutečností. Zároveň byla v přízemí otevřena nová výstavní síň. Velmi jsem vždy usiloval o to, aby mezi expozicemi zůstala rovnováha a jistá vnitřní provázanost. Nebylo vždy jednoduché prosadit takový model, ale s odstupem času se ukazuje, že to bylo po všech stránkách dobré.

Muzeum provádí akvizice i pomocí veřejných sbírek. Získali jste tak například téměř 200 let staré podlahové hodiny z dílny Josefa Pochopa.
To je pravda. Na trhu se objevily hodiny tohoto významného mistra (mimo jiné se podílel na zbudování opakovacího hodinového stroje na jilemnické radnici a pro Harrachy postavil hodiny na věži zámku v Hrádku u Nechanic). Jejich cena přesahovala 120 000 Kč, ale přesto se pomocí veřejné sbírky podařilo tuto částku během pouhých několika měsíců shromáždit. Dodnes si toho velmi vážím. Teď zdobí zámeckou expozici Jana hraběte Harracha.

Sídlem muzea je jilemnický zámek a sousední pivovar. Jak probíhala jejich rekonstrukce?
Když jsem na sklonku 70. let nastupoval, o dobré kondici zámku nemohlo být řeči. Do budovy na mnoha místech zatékalo. Vzpomínám, jak v jedné z chodeb byla obrovská skvrna po odpadlé omítce zakryta bílým balicím papírem. Protože služby v té době fungovaly velmi špatně, občas jsem na střechu lezl sám a alespoň největší díry zakrýval. Potíže skončily až novou, tentokrát velmi kvalitní opravou v roce 2013. Nádobí na jímání zatékající vody, jež jsme tenkrát likvidovali, by stačilo na slušnou výstavu.

Již v 80. letech jsem zpracoval první koncepci rozvoje muzea. Věděl jsem, že to je spíš můj sen a k realizaci nejsou podmínky. Po revoluci se ovšem karta obrátila, a tak sousední úřednická budova i pivovar byly postupně rekonstruovány. Pro muzeum to přineslo zásadní změny – získalo konečně řádné depozitáře, prodejnu a další výstavní prostory. Dva prostorné sály byly ideální pro novou expozici lyžování. Na podzim roku 2010 byla slavnostně předána veřejnosti. Erbovní sál v prvním patře dal vynikající příležitost pro pořádání výstav, přednášek a koncertů. Díky tomu začal prudce narůstat počet výstav (ročně 10–15), doprovodných akcí, ale i přednášek mimo muzeum, rychle košatěla spolupráce s médii, muzei a galeriemi. V roce 2018 se podobných akcí uskutečnilo přes 70, což ovšem stálo na pokraji našich možností.

Přemístění lyžařské expozice nám mimo jiné otevřelo dveře pro vytvoření zámecké expozice Jana hraběte Harracha (1828–1909). Měl bych při tom vzpomenout na řadu kolegů a na muzejní tým. Většinou jsem měl štěstí na dobré a obětavé spolupracovníky.

Senzací posledních měsíců je objev kostela sv. Alžběty v sousedství zámku. Jaká je jeho budoucnost?
Nález posunul založení areálu až do 13. století a svým významem daleko překročil hranice města. V současné době probíhá stavební rekonstrukce a připravujeme scénář expozice. Pro návštěvníky by se měla otevřít na podzim letošního roku. Místo má totiž i mimořádný kulturně-historický význam. Vždyť v kostele zůstaly ostatky pánů z Valdštejna a místo posledního odpočinku tu kdysi našli syn a vnukové Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, popraveného roku 1621 na Staroměstském náměstí Praze.

Veškeré aktivity se jistě dějí v součinnosti s orgány státní památkové péče. Předpokládám, že vás s nimi pojí mnohé průsečíky.
Je jich opravdu bezpočet. Historický střed Jilemnice byl už v roce 1990 vyhlášen za památkovou zónu. V roce 2012 se Jilemnice stala historickým městem roku. Spolupráce s místními památkáři je skvělá. Já zasedám mimo jiné v komisi pro regeneraci památek Jilemnicka. Občas také publikuji v jejich sbornících atd. a mám mezi památkáři i řadu přátel.

Jste aktivní také ve zdejší farnosti a v orgánech města. Spolupráce s místními je pro vás důležitá?
V mnoha aktivitách. Kostel sv. Vavřince v Jilemnici patří k nejkrásnějším v celém Podkrkonoší. To mně přineslo samozřejmě výzvy nejen badatelské, ale též kulturní. Podílím se na pořádání koncertů, kulturních pořadů, vedu zdejší pobočku České křesťanské akademie, kde každoročně proběhne zhruba desítka pořadů. Podílím se i na organizaci slavnostních bohoslužeb a pro zájemce občas pořádám prohlídky kostela. Na radnici nyní vedu místní zpravodaj, školskou a kulturní komisi a zasedám v zastupitelstvu.

Ve vedení muzea jste byl od roku 1977. Jaké úspěchy byste rád vyzdvihnul?
V první řadě skutečnost, že muzeum dnes funguje v nesrovnatelně větším měřítku než v minulosti. Když jsem nastoupil, činila výstavní plocha asi 250 m², dnes je to zhruba 1 500 m², plocha depozitářů zaujímala cca 20 m², dnes se jedná o několik set metrů. Podařilo se vybudovat lyžařskou expozici, zámeckou expozici, rozšířit a zkvalitnit Kavánovu galerii a vydat k tomu potřebnou literaturu. Část staré historicko-etnologické expozice jsme po dílčích úpravách ponechali tak trochu jako „muzeum muzea“, neboť práce Otty Kočího má zvláštní půvab. Stabilizovala se také návštěvnost. Ročně se pohybuje mezi 22–27 tisíci osob.

Také sbírkový fond se zněkolikanásobil. Velkou radost mně přinášelo rozšiřování Kavánovy galerie. Dílo tohoto umělce je mi velmi blízké, podařilo se získat obrazy prvořadé umělecké kvality. Samozřejmě bych mohl psát i o tom, co se nepodařilo. Ale z mé strany by to byl asi tak trochu nevděk.

Jsem vděčný za to, že jsem svou práci mohl dělat, i když někdy navzdory četným překážkám. Přijímám to s pokorou, neboť kdo chce naslouchat dějinám či umění, musí určitou dávku pokory mít. A nesmí mu chybět trpělivost.

Na konci minulého roku jste odešel do penze. Co vás nyní čeká?
Je toho poměrně dost. Vedle zmíněné práce na radnici už teď mám plánovanou řadu přednášek. Momentálně nejfrekventovanější je Jan hrabě Harrach. Připravuji knihu k 120. výročí dráhy z Jilemnice do Rokytnice nad Jizerou. K tomu přistupuje festival Dech hor, oslavy 290. výročí založení jilemnického kostela sv. Vavřince, podíl na oslavách 130. výročí vzniku jilemnického odboru Klubu českých turistů a mnoho dalších aktivit. Samozřejmě také zmíněná příprava expozice v bývalém kostele sv. Alžběty. Časové vytížení tedy zůstalo, ale má jinou strukturu. A mám jednu obrovskou výhodu, čas od času si mohu ráno trochu pospat.

 

JAN LUŠTINEC | narodil se v roce 1953 v Jilemnici | studoval nejprve češtinu a historii na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, poté muzeologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně | mezi lety 1977–2018 působil jako ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici | pod jeho vedením proběhla oprava zámku v Jilemnici, dnešního sídla muzea, včetně budovy pivovaru a byla významně rozšířena výstavní i depozitární plocha | je znám svou rozsáhlou odbornou činností na Jilemnicku, vede místní městský zpravodaj, školskou a kulturní komisi a zasedá i v zastupitelstvu města

 

Publikováno v časopise PROPAMÁTKY, č. 01/2019, s. 3–5:
Měl jsem štěstí na spolupracovníky: rozhovor s Janem Luštincem

Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno jakékoliv další užití nebo distribuce publikovaného materiálu.