Na tomto místě dáváme většinou prostor osobnostem české památkové péče. Nesmíme ale zapomínat ani na ty, kteří vychovávají k ochraně kulturního dědictví.

Muzejní pedagog, lektor nebo edukátor. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Nemyslím, že je mezi nimi velký rozdíl. Proto bych začala tím, co mají společné. Spojuje je především vzdělávání a zprostředkování kulturního dědictví s tím, že každé odvětví je specifické prostředím, ve kterém se odehrává. Profese vyžaduje zkušeného profesionála schopného kreativně a nekonvenčně myslet a být dostatečně empatickým průvodcem. Metody práce s dětským publikem stojí na shodných základních principech, ať už tu profesi nazveme jakkoliv. Práce muzejního pedagoga je spjata s muzeem a jeho sbírkami. Učí dívat se na umění, samostatně v něm číst, objevovat a interpretovat jej soudobým jazykem. Důležitý je pro něj prožitek. Lektor je univerzálnější označení pro jakéhokoliv průvodce dětí v různorodých odvětvích. Edukátor, respektive edukátor v kultuře, je nový pojem, o kterém se dlouho diskutovalo zejména ve spojení s památkovou péčí a jejím vzdělávacím potenciálem. Předchozí termíny propojuje na různých úrovních. Současně ale pokrývá celou škálu vzdělávacích profesí. Pracuje často v terénu, v širších souvislostech ve vztahu k památkovým celkům a může tak nalézat mnohem více vrstev, na které se zaměří.

Jde asi o mladé obory?
Všechno má svůj vývoj a návaznost a ani tyto obory nevyrostly ze dne na den. Bezmála jedno dvacetiletí jsou předmětem mnohých výzkumů a respektovanou oblastí v neformálním vzdělávání. Širší odborné ukotvení pro vzdělávací oblasti v muzejní pedagogice odstartoval rozsáhlý projekt Brána muzea otevřená. Představoval muzea jako vzdělávací instituce a opíral se o způsoby zprostředkování formou zážitku, neformálního poznávání i oživené historie. V této souvislosti se vžil i termín galerijní animace, kde je míra využívání výtvarných metod a principů zásadní pro zprostředkování uměleckých děl. Kdybychom šli ještě dál, je tradice vzdělávání v muzeích spojena už se zakládáním muzeí od druhé poloviny 19. století, jež byla budována jako vzdělávací instituce. Ovšem až dnes se v nich hovoří o edukaci jako o samostatné disciplíně. Přirozenou cestou se rozšířila i do galerií současného umění a designu. Vzdělávání na památkových objektech je u nás nejmladší. Zásadní projekt Památky nás baví vymezil specifika tohoto oboru. Jeho autory jsou mí kolegové. Dnes už se zážitkové principy aplikují v celé řadě oborů a se zaměřením na vzdělávání vzniká mnoho nových projektů. Navíc je dnes naprostou samozřejmostí, že kulturní a paměťové instituce nabízejí edukační programy určené školám v souladu s rámcovými vzdělávacími programy.

Co je na práci lektora nejnáročnější?
Komunikace a široký rozsah dovedností. Musíte umět děti oslovit, zaujmout je, bavit se s nimi, respektovat je, reagovat na jejich podněty a dotazy. Klíčová je i komunikace při přípravách, kdy musíte najít správnou odezvu u kolegů. Profese je náročná i v tom, do jaké míry musíte „přepínat“ z jednoho období do druhého. Někdy řešíte zároveň středověk, novověk a moderní architekturu. K tomu všemu se zabýváte i koncepčními věcmi. Stále se učíte. Musíte být schopen řadu věcí nejen navrhnout, ale i vyrobit nízkonákladově. Důležité je estetické cítění. Umět fotografovat, dokumentovat, pracovat se soudobými technologiemi, stejně jako mít povědomí o historických řemeslech.

Je vzdělávání v muzeu či galerii podobné tomu na hradě nebo zámku?
Myslím, že ano. V obou případech využíváte svůj kreativní potenciál a zprostředkováváte kulturní dědictví formou zážitkové pedagogiky. Cíleně kladete dětem otázky, aby nad danými věcmi dokázaly samostatně přemýšlet a nacházet odpovědi. I na historických objektech jsou umělecká díla. Stejně tak v muzeích narazíte na architekturu. Navíc památka, stejně jako muzeum a galerie umožňuje vytvořit přirozené komunitní prostředí v místě, kde žijete. I prostřednictvím edukace vychováváte budoucí generace a učíte je chránit kulturní dědictví, upevňujete jejich vztah k památkám, historii a umění.

Setkáváte se občas se způsobem práce, který nepovažujete za ideální?
Nejčastější problémy vidím v povrchnosti, v líbivých, nahodilých a nepromyšlených metodách zprostředkování kulturního dědictví. Úskalí vidím například v populárních kostýmovaných prohlídkách apod. Mnohdy jsou to jen efektní a samoúčelné možnosti, které v dětech nepodnítí hlubší poznání. Pokud nemohu předložit divákovi autentický oděv či příběh, já osobně volím raději jeho tvůrčí interpretaci, na které děti poznávají danou dobu. Oděv nebo jeho části mohou samy vytvořit, byť za využití netradičních materiálů nebo prostřednictvím soudobých technologií. To je moderní zážitková pedagogika. Stejný půvab mají však i autentické prvky a repliky, kterých se můžete dotýkat. Současně si uvědomuji, že ne všude na to jsou vhodné podmínky. Dalším z problémů je přístup škol, které prohlídku pojmou jako nutnost a vše rychle bez rozmyslu projdou. Mění se to, ale stále ještě nejsou učitelé zvyklí, že nabízíme kvalitní program a že se na objekty mohou v rámci výuky vracet se stejnými skupinami. I proto kolegové organizují Letní školy památkové edukace, kde školíme pedagogy i památkáře současně. Také se občas setkávám s nevkusem, se špatnou instalací na prohlídkových trasách. Okolní prostředí kultivuje osobnost každého z nás, dětí obzvlášť. U nových intervencí je proto velmi důležitá správná míra a čistá vizuální forma provedení. Nakonec často narážíme i ve vlastních řadách. Zážitková edukace na památkách je u nás oborem nejmladším, a proto ne vždy funguje komunikace mezi historiky, památkáři a edukátory. Mezi námi někdy leží propast, kterou je třeba vyplnit vzájemným respektem k jednotlivým profesím.

Máte doporučení pro ty, kteří se chtějí vzdělávání více věnovat?
Je vhodné mít pedagogické vzdělání, ale i historik umění se může pro tuto práci nadchnout. Dnes si již můžete vybírat mezi obory jako galerijní pedagogika a zprostředkování umění na Masarykově univerzitě v Brně nebo muzejní a galerijní pedagogika na Univerzitě Palackého v Olomouci. Úplnou novinkou je studium na Univerzitě Karlově, kde se od nového akademického roku otevírá obor edukace a interpretace v oblasti kulturního dědictví.

Jak jste se dostala k této profesi vy a co je vám na ní nejbližší?
Krátce po studiu jsem odpověděla na inzerát Moravské galerie v Brně. Uspěla jsem a nastoupila na pozici muzejního pedagoga. Práce byla zpočátku spojena i s dramaturgií doprovodného programu. Později jsem se více zacílila na galerijní pedagogiku pro všechny cílové skupiny. Tvořila jsem interaktivní zóny k výstavám a autorské projekty s oděvním designem v Rodném domě Josefa Hoffmanna v Brtnici a Jurkovičově vile v Brně. Nakonec jsem se dostala až k výtvarným řešením expozic. Vše jsem se učila za pochodu a byla to ta nejlepší škola. V práci jsem se doslova našla. Jsou mi na ní nejbližší principy výtvarné pedagogiky. Sama jsem výtvarnice. Umění vnímám jako nekonečný zdroj inspirace. Stále se ztotožňuji s tím, že jsem zprostředkovatel. Učím ostatní dívat se na umění, číst v obrazech, v sochách, v architektuře. Baví mě komunikovat s dětmi, objevovat jejich vidění světa, předávat jim to své a společně se učit, poznávat a tvořit. Je to netradiční práce v tom, že vzděláváte, ale není to škola. Je to zábava i poznání, které vyžaduje mnohdy netradiční přístupy.

Čím se přesně zabýváte v Národním památkovém ústavu?
Většinu času věnuji přípravám metodických podkladů na památkových objektech, kde se snažíme vzdělávání zkvalitňovat a lépe ukotvit tak, aby bylo pevnou součástí prohlídkových okruhů. Je to běh na dlouhou trať, ale snažíme se to do budoucna měnit, posouvat hranice a hledat nové cesty. Práce je specifická zejména z hlediska personálního vykrytí. Ne všechny hrady a zámky mají adekvátní zázemí a ne všude je možné edukaci realizovat v plném rozsahu. V takových případech využíváme pracovní listy, jejichž podobu dotváříme přímo v terénu. Většina je určena pro základní školy. Má práce přesahuje i do grafické podoby těchto materiálů. Jelikož má náš odbor celostátní působnost, snažíme se zpracovávat materiály, které lze uplatnit na co nejvíce objektech. Dále se příležitostně podílím na interaktivních zónách výstav nebo se věnuji přímo edukacím pro školní skupiny.

Na kterých projektech jste se podílela?
Například na interaktivním koutku výstavy Podoby a příběhy. Portréty renesanční šlechty, kde jsme navrhli řadu prvků, textových částí a skládaček, ale také průvodce výstavou. K expozici jsem vedla i workshopy pro děti nebo seniory. Dále jsem připravila pracovní listy po hrad Lipnice, zámky Kunštát nebo Bučovice. V Telči jsem vedla několik dílen pod názvem Ateliér památek. V Třeboni jsme letos s kolegy pořádali příměstský tábor Od oka na Voka. Vytvořila jsem i Cestovní domalovánky. Je to takový skicář, do kterého děti dokreslují chybějící části hradů a zámků, a mají tam i dostatek volných listů pro vlastní tvoření a záznamy.

Co chystáte na sezonu 2019?
Na jaro připravuji workshopy pro děti ve vile Stiassni v Brně. Prvorepublikový dům má obrovský potenciál nejen z hlediska prostoru, ale také z hlediska moderní meziválečné architektury v Brně. Stavbu obklopuje rozsáhlá zahrada, což je ideální prostředí pro malé děti, mateřské školy. Měřítko a puristická forma obytné vily zase nabízí celou škálu tvůrčích námětů pro starší děti. Workshopy budou zacíleny na děti od 6 do 15 let. Jste srdečně zváni.

 

JITKA PETŘEKOVÁ | narodila se v roce 1979 ve Valašském Meziříčí | studovala nejprve módní návrhářství a poté užitou malbu v Brně, vysokoškolské vzdělání získala na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci | více než 12 let působí jako lektorka vzdělávacích programů pro děti | pracovala v Moravské galerii v Brně a v nakladatelství B4U Publishing, od roku 2015 je zaměstnána na Odboru edukace a dalšího vzdělávání Národního památkového ústavu | v soukromí se zabývá tvorbou autorského šperku a malbou

 

Publikováno v časopise PROPAMÁTKY, č. 04/2018, s. 3–5:
Posláním lektora je být empatickým průvodcem: rozhovor s Jitkou Petřekovou

Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno jakékoliv další užití nebo distribuce publikovaného materiálu.